Respekt 45/2007

Příběhy ze Země Boží


Tereza Brdečková

Varšavský novinář píše o malých i velkých českých traumatech

Příběhy o Tomáši Baťovi, Heleně Vondráčkové nebo Stalinově pomníku zná každý Čech starší dvaceti let. Jenže u každého záleží také na tom, kdo, jak, komu a proč ho vypráví. Mariusz Szczygiel, čtyřicetiletý varšavský novinář, je bravurním stylem a s hlubokým záměrem vypráví Polákům. V českém překladu se nyní v knize Gottland dostávají zpět k nám, obohacené o pohled z jiné perspektivy.


Nahoře se hrbí, dole šlapou

Snad poprvé od dob knihy Alana Levyho Pražské peřeje zajímají Češi a jejich „moderní mytologie“ někoho jiného než je samotné a příběhy tak získávají širší platnost. České dvacáté století je pro Szczygiela obecným symbolem postkomunistického traumatu a Čechy jsou rezervoárem společenských morálních dilemat. Má smysl položit život v předem prohrané válce? Má člověk spolupracovat s nepřítelem ve jménu přežití bližních? Proč je někdo chameleon a kariérista a jiný není schopen se vzdát vlastní tváře? A jaký má smysl po tom dnes pátrat?
Osudové i groteskní příběhy Čechů se autorovi hodí k širší úvaze nejspíš proto, že jsou mnohoznačné a překvapivé jako židovské anekdoty. Možná v nich jako Polák nalézá inspiraci, protože nejsou černobílé. A v každém případě je schopen si od nich udržet odstup, protože je pozoruje zvenku. Slovo Gottland v titulu má dvojí význam: je to jednak perverzní samožerné muzeum Karla Gotta v Jevanech a jednak Země Boží, vlast, k níž se lidé vztahují navzdory historickým nepohodám.
Gottland účtuje s dvacátým stoletím prostřednictvím chronologicky řazených příběhů. Jejich hrdinové jsou veřejně známí. Všichni byli ve své době povyšováni do role novodobých svatých anebo čelili zatracení. Začíná se líčením života Tomáše Bati a jeho nástupců. Poměr k protektorátu vidí autor očima Lídy Baarové, zamilované do Goebbelse. Stalinismus skrze sebevraždu Josefa Švece, autora Stalinova pomníku. Pražské jaro skrze vzestup a pád Jana Procházky, tragické postavy reformního komunistického hnutí. Normalizaci z dvojího úhlu pohledu Kubišové a Vondráčkové. Je tu i životní příběh chlapce, který se po Palachově vzoru zmateně a zbytečně upálil roku 2003.
Jako duch iracionality se tu letmo míhají stíny vedlejších příběhů. Proces s Plastic People, Kafkova neteř Věra Saudková. Sedlák, který v zabraných Sudetech vysvětlil Mileně Jesenské, že se Němců nebojí: „Paní, člověk může umřít jen jednou. A když umře dřív, tak je prostě dýl mrtvej.“
Reportáže jsou rozloženy do románové kompozice, takže knihu vnímáme jako jediný příběh s novým smyslem. A právě tady začíná Szczygielův autorský vklad. Gottland mohl působit jako karikatura, jenže autor nic přímo nehodnotí, sbírá fakta a používá neutrální investigativní metodu. I notoricky známé příběhy se najednou rozrůstají o srovnání a podrobnosti, které na ně vrhají nové světlo.
Příklad: Začátkem první světové války čelil Tomáš Baťa pádu zlínské fabriky, když zaměstnanci dostali povolávací rozkaz. V poslední chvíli získal exkluzivní objednávku na boty pro armádu podmíněnou slibem, že dělníci nemusí narukovat. Zachránil je. Jeho mladší bratr Jan se podobným způsobem o pětadvacet let později dohodl s fašisty a dodával boty wehrmachtu. Jenže bylo to totéž? Je možné určit provždy hranici mezi cynismem a prostou snahou přežít? Nad mentalitou Čechů zuřil i Hitler: „Čech je jako cyklista: nahoře se hrbí, dole šlape!“
Příběhy v knize mají faustovský nádech smlouvy s ďáblem. Třeba obludná historie o Josefu Švecovi a Stalinově pomníku. Švecova prestiž u komunistů klesala úměrně s opadajícím generalissimovým kultem a sebevražda se mu stala východiskem z izolace. Co bylo dál? Szczygiel sebral materiál o demontáži a odstřelení pomníku roku 1962. Stalinovi se tehdy nesměly vložit výbušniny do hlavy. Při odstřelení hrozilo poškození pražského centra a pyrotechnik se po úspěšné explozi psychicky zhroutil. „Co je to hrdinství?“ ptá se v soudobých aktualitách novinářka chodce. „Hrdinství je udělat všechno, co se po nás chce a žádá,“ odpoví muž.


Kdy budeme mluvit o Polácích?

Události z historických etap se prolínají a postupně z nich roste obraz společnosti, která za svou identitu a hmotný blahobyt vděčí z velké části hypertrofovanému pudu sebezáchovy. Ze Szczygielovy strany v tom není stopa odsudku. Prostě konstatuje, že své hrbící se a pilně šlapající cyklisty můžeme těžko zapřít. Za takových okolností lze lidi soudit za zločiny, ale nikoliv za pouhou loajalitu k režimu. K historii patří zrovna tak Havlův Dopis Gustavu Husákovi jako anticharta. Jedno bez druhého by neexistovalo, a proto to nejlepší, co můžeme udělat, je dohledat fakta a vyslovit je nahlas.
Ale přece jen: stačí to? Szczygiel je intelektuál dvacátého století narozený za železnou oponou, a tak mu v Gottlandu jde nakonec přesně o to, o čem zdánlivě nemluví. O morální princip. V postkomunistické Evropě nelze zůstat nestranný. Jde ale o míru rozhořčení, s níž zavrhujeme idealisty a oportunisty totalitních režimů. Ztráta míry totiž způsobí, že můžeme být směšní, ale také nebezpeční. Pro Szczygiela je například poválečná štvanice na Lídu Baarovou stejně nepřijatelná jako podpisy anticharty. A možná ještě horší.
Ďábelsky propracovaný tlak, strach o život, svobodu a později o kariéru, to všechno otrávilo život pěti českým generacím. Bylo to k něčemu? Szczygielova kniha vznikla v době, kdy tahle otázka prakticky nikoho v západní Evropě nezajímá, ale zůstává živá na postkomunistickém „středovýchodě“. Řešení morálních postojů vůči totalitě je tady stejně traumatizující téma jako v západní Evropě postkolonialismus. Obojí bychom měli v EU brát velmi vážně, protože naše evropská budoucnost roste částečně právě z minulých traumat.
Společenská témata se vyjasňují, teprve když je zkoumají lidé různých mentalit z různých úhlů. Proto má velký smysl mluvit o Češích v Polsku anebo naopak – což bohužel zatím nikdo u nás neudělal.

Autorka je spisovatelka a scenáristka.


MARIUSZ SZCZYGIEL: GOTTLAND
Přeložila Helena Stachová, Dokořán, Jaroslava Jiskrová - Máj, 224 stran